Aislinn Sojournear

> citizen_file • 387 601 59 G

alive

The CapitolSeat of Power

Aislinn Sojournear

[ ˈæɪzlɪn səʊˈdʒɜːnɪə ]

human escort capitol

quote

signature song

>> now_playing.exe

Heads Will Roll

Yeah Yeah Yeahs

player

Dahlia

face claim

Kim Chung-ha

date of birth

August 9, 2195

age

twenty-nine | 29

zodiac sign

leo ♌︎

height

156 cm | 5'1"

sexuality

pansexual

residence

Capitol City

currency

syns

10 100

noctis

0

estate & possessions

companions

inventory

levels

overall

privilege

reputation

vital systems

defense

1

vitality

0%100%

combat skills

survival skills

attributes

clearance required

abilities

Už jako malá se naučila zaujmout každého, koho si vyhlédne. Nemusí být nutně nejkrásnějším člověkem v místnosti, protože Aislinn velmi dobře ví, že krása sama o sobě nestačí. Krása je jen nástroj a ona se s ním naučila zacházet. Ví, jak se obléct, jak se postavit, kdy se usmát, kdy se někoho dotknout a kdy naopak působit nedostupně. Dokáže si během několika vteřin vytvořit takovou image, jakou zrovna potřebuje, a stejně rychle ji zase zahodit, pokud přestane být užitečná. Vše, co na ní vidíte, je promyšlenější, než by se na první pohled mohlo zdát. Každý úsměv, gesto nebo pohled může mít svůj důvod, i když samotná Aislinn někdy zapomíná, proč se vlastně začala usmívat. Její ústa jsou pravděpodobně ta nejnebezpečnější zbraň. Umí lichotit, přehánět, lhát a hlavně říkat lidem přesně to, co chtějí slyšet. Nemusí tomu ani věřit. Vlastně je pro ni někdy jednodušší lhát než říct pravdu, protože lež může být mnohem zajímavější. Nemá potřebu přesvědčit člověka o úplné pravdě, stačí jí zasadit do jeho hlavy dostatečně přesvědčivou představu, aby se podle ní začal chovat. Dokáže z někoho během několika minut udělat nejlepšího přítele, i když jeho jméno předtím ani neznala, a stejně rychle se může tvářit, že právě poznala osudovou lásku svého života. Největší výhodou u ní je, že nepotřebuje, aby jí lidé věřili úplně. Stačí, když jí uvěří dost na to, aby jí dali něco, co chce. Aislinn si umí vytvořit známost téměř s kýmkoliv, kdo je pro ni potenciálně užitečný. Pamatuje si, kdo s kým pracuje, kdo má jaký vliv, kdo se s kým nesnáší, kdo komu něco dluží a hlavně kdo by mohl znát někoho ještě důležitějšího. V prostředí Kapitolu je to schopnost téměř stejně cenná jako peníze. Její telefonní seznam by pravděpodobně vydal na několik životů a velká část jeho jmen by si ani nepamatovala, kdy se s ní Aislinn vlastně setkala. Ona si to ale pamatuje. Ne vždy jména, ne vždy tváře, ale téměř vždy si vybaví, k čemu by jí daný člověk mohl být. Není sice tak inteligentní, jak si o sobě myslí, ale je všímavá. Dokáže si všimnout, když někdo znervózní, když něco zatajuje, když se mu líbí její pozornost nebo když se jeho chování najednou změní. Stačí jí nepatrná změna tónu hlasu, delší pohled nebo příliš rychle odvrácené oči a okamžitě zpozorní. Ne vždy správně pochopí, co přesně znamenají, ale málokdy je úplně přehlédne. Schopnost číst sociální dynamiku jí dovoluje rychle pochopit, kdo v místnosti rozhoduje, kdo pouze předstírá důležitost a kdo se snaží zavděčit někomu nad sebou. V těchto chvílích se ukazuje, že neustálé pozorování lidí přece jen k něčemu je. Jakmile si něco vezme do hlavy, je extrémně těžké ji zastavit. Aislinn není ochotná přijmout „nejde to“ jako odpověď. Když se dveře zavřou, hledá okno. Když není okno, hledá ventilaci. Její vytrvalost se občas pohybuje na hranici posedlosti. Dokáže měsíce pracovat na jediném kontaktu, celé týdny se snažit dostat na konkrétní večírek nebo se neustále vracet k člověku, který ji několikrát odmítl. Neumí příliš dobře poznat rozdíl mezi zdravou vytrvalostí a naprostou posedlostí, což jí ovšem nikdy nezabránilo pokračovat. Má obrovský cit pro vlastní prezentaci. Dokáže se během několika okamžiků přepnout z obyčejné ženy do profesionální uvaděčky, která se usmívá do kamer, mává davu a působí, jako by se pro podobnou práci narodila. Před objektivem je ve svém živlu. Umí pracovat s hlasem, gesty i pohybem a velmi dobře ví, jak dlouho se na koho dívat, aby to působilo přirozeně a ne jako naučená póza. Její skutečné pocity přitom nemusí mít s tím, co ukazuje, vůbec nic společného. Na člověka z kraje se může usmívat stejně zářivě jako na kapitolského prezidenta, i když by mu nejraději po skončení přenosu vysvětlila, co všechno na něm považuje za odporné. Kamery jsou však jiný svět a Aislinn velmi dobře ví, že před nimi se vyplatí hrát. Nabyté herecké schopnosti ostatně nejsou omezené pouze na práci. Dokáže se tvářit překvapeně, když už dávno ví, co se stane, předstírat zájem o člověka, který ji ve skutečnosti vůbec nezajímá, nebo během jediného rozhovoru změnit svůj názor podle toho, co se jí zrovna hodí. Někdy ani sama neví, kde končí její skutečná osobnost a začíná role, kterou právě hraje. Za ty roky jich totiž vystřídala tolik, že by bylo téměř překvapivé, kdyby si všechny pamatovala. Zvědavost, se kterou ke všemu přistupuje, je zároveň jednou z jejích největších předností. Miluje tajemství, drby a především věci, které jí někdo nechce říct. Jakmile zjistí, že před ní někdo něco úmyslně skrývá, její zájem okamžitě vzroste. Nezajímá ji pouze samotná informace, ale hlavně skutečnost, že ji někdo považuje za někoho, kdo ji nesmí znát. Právě to je pro Aislinn výzva. Začne se vyptávat, hledat spojitosti a nenápadně sbírat drobnosti, které by jiní lidé považovali za bezvýznamné. Nemusí vědět, proč se něco děje. Stačí jí vědět, že se to děje, a dříve nebo později se pokusí přijít na to, proč. Překvapivě dobře dokáže využívat informace, které o lidech získá. Nemusí nikoho přímo vydírat. Často stačí připomenout, že něco ví. Nechá druhého, aby si sám domyslel, co všechno by mohla vědět dalšího. V tom je možná nebezpečnější než člověk, který své karty pokládá otevřeně na stůl. Aislinn je raději drží u sebe a nechává ostatní přemýšlet, kolik jich vlastně má. Stejně dobře jako informace však umí využívat i vlastní pověst. Nikdy nemá problém působit jako někdo, kdo zná lidi, které ve skutečnosti sotva pozdravila. Pokud jí to pomůže dostat se do společnosti, kde být chce, dokáže během jednoho večera vytvořit dojem, že tam patří odjakživa. V tom jí pomáhá sebevědomí, které jí málokdy dovolí působit nejistě. I když absolutně netuší, co se kolem ní děje, většinou se tváří, jako by přesně věděla, co dělá. A právě díky tomu se jí občas podaří projít situacemi, ve kterých by člověk s menší dávkou drzosti dávno skončil. Aislinn se nebojí trapnosti tolik jako většina lidí. Klidně se vnucuje někomu, kdo ji ignoruje, zkouší znovu a znovu, dokud nedostane reakci. Odmítnutí pro ni není konec, pouze nepříjemná překážka. Může se urazit, může se na chvíli stáhnout, ale pokud má o něco skutečný zájem, dříve nebo později se vrátí. Je v tom určitá bezostyšnost, která jí dovoluje dělat věci, na které by jiní lidé neměli dostatek odvahy. Aislinn totiž často nezastaví stud, strach z odmítnutí ani obava z toho, co si o ní budou myslet ostatní. Skutečnou schopností u ní tak není jedna konkrétní věc, kterou lze vypíchnout. Je to kombinace všeho, co během let nasbírala. Vzhled, vystupování, drzost, zvědavost, schopnost mluvit, schopnost lhát a především neochota smířit se s tím, že by pro ni někde nemělo být místo. Aislinn možná nikdy nebude nejchytřejším člověkem v místnosti. Nemusí jím ale být. Stačí jí zjistit, kdo tím člověkem je, usmát se na něj a přesvědčit ho, že by si bez ní měl připadat o něco méně důležitý.

weaknesses

Aislinn jen velmi těžko představuje situaci, ve které není jednou z hlavních postav. Potřebuje mít pocit, že se jí všechno kolem nějakým způsobem týká. U každé hádky ji zajímá především to, na čí straně získá větší výhodu. Když někdo umírá, její první myšlenka nemusí směřovat k samotné tragédii, ale k tomu, co z ní může získat. Cizí úspěch přijímá s hořkostí v krku, jen málokdy dokáže mít radost za něj, protože okamžitě přemýšlí, jak by ho mohla překonat. Právě kvůli tomu může v krizových situacích přehlédnout něco naprosto zásadního. Její pozornost se příliš snadno stočí zpátky k vlastní osobě a problém, který se jí v danou chvíli netýká přímo, pro ni může přestat existovat. Potřebuje, aby byla vždy všemi viděna. Pozornost je pro ni téměř stejně důležitá jako peníze a v některých případech možná ještě důležitější. Obdiv, příslib kariérního postupu nebo obyčejný pocit výjimečnosti dokážou velmi snadno zastřít její jinak poměrně silný pud sebezáchovy. Stačí jí nabídnout něco, po čem skutečně touží, a její opatrnost začne mizet. Pokud jí někdo slíbí místo ve společnosti, kam se dlouho snaží dostat, představí si sama sebe po boku lidí, ke kterým vzhlíží, a začne přehlížet drobné varovné signály. Čím více jí někdo dokáže dát pocit, že je pro něj důležitá, tím méně se ptá, proč to vlastně dělá. A právě v tom je její největší problém. Aislinn si totiž velmi ráda myslí, že manipuluje ona, přestože ve skutečnosti stačí správně stisknout několik jejích citlivých míst a začne dělat chyby sama. Její vzhled je její nejpevnější brnění a zároveň jedna z největších Achillových pat. Do svého těla investovala tolik času, peněz a úsilí, že jakékoliv jeho poškození vnímá mnohem hůře než běžný člověk. Roztržené šaty, zničené vlasy, odřený obličej nebo jen výraznější škrábanec pro ni nejsou maličkosti, které se dají později vyřešit. V její hlavě se z nich může během několika vteřin stát katastrofa. Dokáže se mnohem víc soustředit na to, jak bude vypadat po zranění, než na člověka, který jí ho právě způsobil. Čím horší je její zranění, tím méně je schopná uvažovat s chladnou hlavou. Její tělo navíc nikdy nebylo budováno pro fyzický výkon. Vždy se starala pouze o to, aby vypadalo dobře, ne aby vydrželo dlouhé hodiny běhu, těžkou práci nebo bolestivý souboj. Její fyzická kondice proto rozhodně neodpovídá tomu, jak sebevědomě se dokáže prezentovat. Nemá příliš velkou výdrž, její fyzická síla je spíše podprůměrná a delší námaha ji vyčerpá podstatně rychleji než někoho, kdo je na podobné podmínky zvyklý. Stejně tak špatně snáší bolest. Nejde o to, že by při každém škrábnutí okamžitě začala panikařit, ale skutečně vážné zranění ji dokáže velmi rychle rozhodit. Aislinn není člověk, který by se nechal bez mrknutí oka zmlátit a potom pokračoval, jako by se nic nestalo. Jakékoliv fyzické nepohodlí je pro ni něco hluboce osobního. Nejenže bolí, ale zároveň ničí obraz, který o sobě tak pečlivě vytváří. Její další slabinou je přehnaná víra ve vlastní inteligenci. Sama si o sobě myslí, že je velmi chytrá, přestože její skutečnou předností je spíše rychlý sociální odhad než schopnost hlubokého analytického myšlení. Dokáže poznat, že někdo lže, ale nemusí pochopit proč. Všimne si, že se někdo chová nervózně, ale může si zcela špatně vyložit důvod. Umí velmi rychle pochopit, kdo má v místnosti moc, ale už jí nemusí dojít, proč ji má a jak dlouho ji dokáže udržet. V běžné společnosti jí tento rozdíl příliš nevadí. V napjaté situaci však může být fatální. Nemá ráda lidi, kteří jsou chytřejší než ona, a právě proto ji může velmi snadno nachytat člověk, který svou inteligenci dokáže skrýt. Pokud jí někdo dovolí věřit, že situaci řídí ona, velmi ochotně převezme kontrolu. Bude mít pocit, že druhého člověka manipuluje, že odhalila jeho záměry a že všechny tahy na šachovnici vidí několik kroků dopředu. Přitom může být sama pouze figurkou, kterou někdo zkušenější posouvá přesně tam, kam potřebuje. Její ego jí totiž často nedovolí připustit možnost, že by někdo mohl být o několik kroků před ní. A čím přesvědčivěji jí někdo dovolí cítit se jako nejchytřejší člověk v místnosti, tím snadněji ji může ovládat. Problém představují také její zájmy, které mají tendenci rychle vyhasínat. Tajemství ji fascinují právě proto, že jsou tajemství. Jakmile se jí podaří něco odhalit, kouzlo velmi rychle mizí. Stejně to funguje i s lidmi. Dokud je někdo tajemný, komplikovaný nebo jí odmítá ukázat všechny své karty, dokáže mu věnovat obrovské množství času. Jakmile však zjistí, že už není co dalšího odkrývat, její pozornost se začne přesouvat jinam. Kvůli tomu může opustit příležitost nebo dokonce celý vztah, který by pro ni byl dlouhodobě výhodný, jednoduše proto, že ji přestane bavit. Potřebuje neustálý pocit pohybu a novosti. Rutina je pro ni mnohem nebezpečnější, než by si kdy připustila. Její soutěživost má navíc velmi specifickou podobu. Pokud potká ženu, která je krásnější, slavnější nebo prostě celkově úspěšnější než ona, Aislinn ji nebude chtít pouze porazit. Bude ji chtít nahradit. Nechce stát vedle někoho lepšího. Chce být tou osobou, na kterou se všichni dívají místo ní. Právě v takových chvílích se její jinak poměrně dobře fungující úsudek může úplně rozpadnout. Je schopná investovat absurdní množství času, peněz i energie do soupeření, které by rozumný člověk dávno opustil. Čím více ji někdo zastíní, tím silnější potřebu má dokázat, že si pozornost zaslouží právě ona. A protože v takových chvílích jedná především z ega, může udělat něco naprosto iracionálního. Přímému konfliktu se přitom snaží vyhýbat. Je sice schopná někoho zničit, nechce však být ta, která drží nůž. Ruce si příliš ráda nechává čisté. Mnohem raději někoho přesvědčí, udá, pošle proti někomu jinému nebo na něj vytáhne kompromitující informace. Pokud může využít své kontakty, udělá to dříve, než by se sama pustila do fyzického střetu. Proto může být v přímém konfliktu překvapivě bezmocná. Jakmile selžou její slova, společenské postavení a schopnost přimět ostatní, aby udělali špinavou práci za ni, zůstane jí jen velmi málo možností. Největší slabinou je však možná právě to, co sama považuje za důkaz své hodnoty. Byť se může tvářit, že ona využívá ostatní, ve skutečnosti však velmi často potřebuje, aby využívali oni ji. Potřebuje cítit, že ji někdo chce, že je pro někoho zajímavá, užitečná. Člověk, který jí nabídne dostatečně silný pocit potřebnosti, tak může získat její loajalitu mnohem levněji, než by čekal. Nemusí jí dát peníze ani skutečnou moc. Někdy stačí otevřít dveře, pochválit ji, slíbit jí místo po svém boku nebo jí dát pocit, že bez ní by se určitá věc nemohla uskutečnit. Může si namlouvat, že jde o další obchod, další společenskou hru nebo chytrý tah z její strany. Ve skutečnosti může být poprvé po dlouhé době někým opravdu žádaná — a právě proto může přestat přemýšlet, zda je člověk na druhé straně hoden její důvěry. Kámen úrazu, stejně jako její jediná přednost, je v tomto její sebevědomí. Je slabá právě kvůli tomu, jak moc na něm závisí. Potřebuje pozornost, potřebuje obdiv, potřebuje mít pocit, že někam patří a že je pro někoho dostatečně výjimečná. Pokud jí někdo vezme možnost být viděna, vezme jí zároveň značnou část její síly. A pokud jí naopak někdo nabídne přesně to, po čem touží, může se stát, že mu sama otevře dveře, které by jinému člověku nikdy nedovolila ani najít.

clearance required

appearance

Celá její fyzická stránka je dovedena k dokonalosti. Co jiného také čekat od ženy toužící po slávě a pozornosti. Stejně jako každý Kapitolan, dbá velmi na svůj vzhled. Když nezaujmete na první pohled, má cenu se vůbec snažit dál? To je motto, kterým se řídí každý den před zrcadlem. Každá nedokonalost ji dokáže přivést k šílenství. Možná právě proto má za sebou už nespočet plastických operací, liftingů a jiných zákroků. Celý její obličej je jedna vyhlazená plocha, kde není místo na jakýkoliv náznak rysů, které by se daly popsat jako charakteristické pro její osobu. Pravidelně si nechává vyhladit všechny vrásky, které se občas objeví, aby nikdo nevěděl, že stárne. Miluje mladistvý vzhled a za nic na světe by se této vizáže nevzdala. Začíná pomalu vypadat jako nafukovací balónek, vždy, když upustí vzduch a kůže se začne kroutit, znovu ji nafouknou. Jediné, co podtrhuje jsou její rty, nos a oči. Ty má dokonce přifouklé, avšak stejně jako zbytek obličeje vyhlazené, aby nepůsobily příliš agresivně. Paradoxně jí záleží ze všeho nejvíce na jejích vlasech, které musejí za všech okolností zůstat stejné jako od narození, dlouhé, hnědé a vlnité. Pečuje o ně s láskou novopečené matky. Pokud touží změnit vzhled, použije paruky nebo příčesky. Na nich vůbec nešetří a skoro neustále má nějaký ten barevný příčesek na sobě, třpytivé nebo přírodní. Stejně tak si nenechá na obličej sáhnout od nikoho jiného než svého plastického chirurga. Tím pádem jsou všechny kovové ozdoby jen falešné kousky plastu a kovu připnuté na malou chvíli. Nechce si totiž zničit svůj pracně vymodelovaný vzhled. Její tělo také neuniklo posedlosti hladké kůže, a tak vlastně skoro nic není původní. Její kůže jakoby sotva dokázala obepnout úzké tělo. Jí však tato situace vyhovuje, není místo, kde by se mohla její kůže zbytečně napínat a tím pádem i ničit a vráskovitět. Její plné pevné křivky vždy upoutají pozornost, hlavně díky způsobu, jakým se prezentuje. Nic na sobě ale nepřehnala, dokonce si nechala přidat pár centimetrů do výšky, aby mohla mít větší hrudník a nevypadat, jako kdyby na sobě měla připoutané dva héliové balónky. Miluje kapitolskou zářivou módu, nejvíce se vyžívá v třpytkách, někdy v nich chodí celá zahalená, bez kousku pořádného oblečení. Čím méně oblečení na sobě má, tím lépe se cítí, má však nějaké zásady a pořád myslí na to, jak vypadat k sežrání, ale zároveň ne jako lehká dáma. To by bylo proti jejím zásadám. Extravagantnost k ní ale sedí a nebrání se jí.

modifications

Placeholder

personality

Nikomu se nepatří Aislinn soudit na základě její povahy. Od začátku vystupuje velmi sebevědomě, až egoisticky, nenechá vás ani na chvíli vydechnout. Vše se vždy musí nějakým způsobem točit kolem ní, a to i ty špatné věci, ve všem se snaží najít způsob prospěchu pro svoji kariéru a osobní život. Stejně jako její styl života, i její myšlení je jedna velká zábava. Převážně myslí jen na to, co by mohla vylepšit a jak být krásnější. Jen díky tomu se dokázala dostat mezi pomyslnou smetánku, která pracuje přímo v rámci Her. Vděčí za to jen svojí vytrvalosti, jakmile si jednou něco usmyslí, je skoro nezastavitelná. To vše by ale nešlo bez falší a předstírání, je falešná asi jako půlka jejího těla, nic nemyslí tak vážně. Je schopná naslibovat vše, jen aby bylo po jejím, dost často lže jen tak pro zábavu. I přes svoji všímavost rozhodně není tak bystrá, jak o sobě tvrdí a má dost momentů, kdy absolutně netuší, co se děje, zvláště v napjatých situacích, kdy myslí jen sama na sebe. Nikdo by ale neměl Aislinn podceňovat. Umí být pěkně nepříjemná mrcha, zvlášť když jí někdo zkusí říct, že něco nemůže. Není to ani tak rozmazlený fracek, jako sebestředná hrdá dáma, která dostane vše, co chce. Je schopná investovat až příliš velké množství času, aby se dostala, kam chce a jde při tom přes mrtvoly. Nesnáší lidi, kteří se tváří chytřejší, než je ona, povyšují se nad ní a podobně. Nejraději by je na místě svázala a poslala hezky někam do arénky, aby se o ně postarali jiní. Ruce si totiž nikdy neušpiní, na vše jí stačí její hlava a ústa. Pokud najde někoho, kdo je jen trošku úspěšnější, krásnější nebo oblíbenější, snaží se mu mazat med okolo pusy a všeobecně se dostat do jeho povědomí, aby ho potom mohla překonat. Její přirozená zvědavost, zrozená z touhy o všem vědět, ji táhne k lidem, kteří se tváří tajemně a záměrně některé části svého života skrývají. Chce o nich vědět vše, imponuje jí tajemnost, ovšem když tato opona opadne a není co více odkrývat, velmi rychle se unudí a jde po další oběti jejího bezprostředního zájmu. Velmi ráda mluví o Hrách, vlastně si nedokáže svůj život bez nich představit.

clearance required

[file_001] // call me babydoll

Říká se, že za každou mrchou stojí životní tragédie a že pod vrstvou arogance se ve skutečnosti ukrývá citlivá duše, která celý život jen touží po pochopení. U Aislinn by však taková teorie příliš neobstála. V jejím životě se nikdy nestalo nic natolik dramatického, aby tím mohla omluvit způsob, jakým se chová k ostatním. Její rodina nikdy nepatřila mezi kapitolskou smetánku, jejich jméno nikomu nic neříkalo a mimo několik málo lidí o jejich existenci vlastně nikdo pořádně nevěděl. Pro její rodiče to byl ideální život. Mohli v klidu pracovat, vychovat děti a jednoho dne zemřít v pohodlí, aniž by se do čehokoliv zapletli. Především pak bez zbytečné pozornosti, která s sebou přinášely Hry a všechno šílenství, které se kolem nich odehrávalo. Kdysi dávno jejich předkové uprchli do Kapitolu během paniky a chaosu, který následoval po útoku rebelů. Od té doby se rodina držela stranou a pečlivě dbala na to, aby nikdo příliš nepátral po tom, odkud vlastně pochází. Nikdy neměla potřebu jejich minulost zkoumat. Neví, ze kterého kraje její rodina přišla, nezná přesná jména svých předků a popravdě ji to ani příliš nezajímá. Minulost pro ni není dostatečně užitečná. Důležitější je to, co se děje právě teď. Právě tím však zároveň popírá jednu z největších rodinných zásad — nevyčnívat a zbytečně na sebe neupozorňovat. Historkám o dávných předcích ostatně ani příliš nevěří. Spíš je považuje za další způsob, kterým se ji její přehnaně starostlivá rodina snažila držet doma. Už jako dítě neustále zkoušela, kam až může zajít. Její rodiče se ji snažili krotit, někdy natolik důkladně, že část dětství strávila prakticky mezi školou a domovem pod dohledem, který by u běžného dítěte působil přehnaně. Aislinn však ani taková opatření nedokázala přesvědčit, že by měla být poslušná. Pozornost svých osobních „bodyguardů“ si naopak užívala. Před vrstevníky se ráda chlubila tím, jak důležitá je, když ji všude někdo doprovází a hlídá. Tehdy ještě netušila, že právě pozornost se pro ni jednou stane něčím, bez čeho nebude schopná fungovat. Dlouhé hodiny trávila sledováním Her. Zatímco ostatní děti obdivovaly vítěze nebo se bavily samotnou show, ona si všímala především toho, kolik pozornosti všichni ti lidé dostávají. Najednou byli splátci zajímaví. Vítězové byli slavní. Lidé o nich mluvili, psali a zajímali se o každý jejich krok. Aislinn nedokázala pochopit, proč tolik pozornosti připadá právě těm několika lidem z nejnižších krajů, když by podle jejího názoru mohla být mnohem lépe využita někým, jako je ona. Brzy tedy přišla s jednoduchým řešením. Pokud chce být součástí Her, musí se nějak dostat do krajů. A pokud už bude v kraji, může se rovnou stát splátkyní. V její dětské představě to znělo jednoduše. Stačilo přesvědčit rodiče, začít trénovat a potom už jen využít svou příležitost. Realita byla poněkud méně příjemná. Místo podpory přišla obrovská hádka a následně ještě přísnější dohled. Aislinn to pochopila po svém. Rodiče podle ní nebyli vyděšení. Byli zbabělí. Nechtěli jí dovolit žít život, který si zaslouží, a podle jejího tehdejšího přesvědčení jim bylo úplně jedno, co vlastně chce. Od té chvíle se od rodiny začala pomalu vzdalovat. Nezmizela najednou. Jen přestala poslouchat, přestala se svěřovat a postupně začala svůj život stavět úplně mimo jejich představy. Jediné, co si z rodinné minulosti nakonec ponechala, byla určitá opatrnost vůči vlastnímu jménu. Čas od času ho změnila nebo použila jiné, jen aby na sebe zbytečně nepřitahovala pozornost. Nebylo to z úcty k rodině. Spíš z obavy, že by někdo mohl začít klást otázky, na které sama neznala odpověď. Nejdříve se pokusila najít cestu ke slávě jako stylistka. Představa, že by mohla rozhodovat o tom, jak vypadají lidé kolem ní, jí připadala lákavá. Brzy však zjistila, že jí chybí především jedna podstatná věc — talent. Vkus se u ní možná objevil, ale s vlastními nápady to bylo podstatně horší. Proto se rozhodla změnit směr a přihlásila se na kurzy sebeobrany. Třeba by z ní mohla být trenérka. A kdyby ani to nevyšlo, pořád existovala možnost stát se mírotvorcem. Hlavní bylo dostat se ven z Kapitolu a konečně vidět kraje na vlastní oči. Ani tento plán však nevydržel příliš dlouho. Po roce začala Aislinn zjišťovat, že fyzický trénink má jednu zásadní nevýhodu. Bolí. Modřiny ani škrábance nejsou hezké a pot už vůbec není příjemný. Když už se zdálo, že žádná z jejích představ nevede správným směrem, někdo jí navrhl práci uvaděčky. Aislinn nemohla být šťastnější. Někdo jí konečně nabízel peníze za to, že bude krásná, bude se usmívat a nechá se vidět. V jejích očích to téměř znělo jako vysněná kariéra. Jenže pak přišlo první velké zklamání. Nejprestižnější kraje už byly obsazené. Dlouho hledala způsob, jak se dostat alespoň do Prvního nebo Druhého kraje. Byla by ochotná zvyknout si na cokoliv, dokonce i na slanou mořskou vodu, pokud by jí to umožnilo být blíž lidem, kteří jsou podle ní skutečně důležití. Nic z toho však nevyšlo. Aislinn se proto musela spokojit s tím, co dostala, a začít hledat jiné cesty. Pokud nemůže získat správné místo, může si alespoň vytvořit správné kontakty. Začala si kolem sebe budovat síť známých a přátel, především těch, kteří by jí jednoho dne mohli otevřít dveře, které pro ni zůstávají zavřené. Ke svým splátcům si přitom nikdy nevytvořila příliš vřelý vztah. Většina z nich jsou pro ni jen další lidé z krajů, kteří měli štěstí, že se dostali do centra pozornosti. Nevidí v nich hrdiny ani tragické oběti. Vidí v nich především konkurenci o pozornost, která by podle jejího názoru mohla patřit jí. Kraje se tak pro ni postupně staly vlastní malou arénou. Všechno kolem ní je hra. Lidé jsou figurky, kontakty jsou zbraně a každá nová známost může být další cestou vzhůru. Aislinn si tenhle způsob života užívá možná až příliš. Nedokáže odolat sázce, výzvě ani možnosti trochu pokoušet vlastní štěstí. Stejně jako v dětství má neustále potřebu zjišťovat, kam až může zajít, než jí někdo konečně řekne dost.

[file_002] // inexorable time

Roky plynuly a Aislinn se mezitím naučila jednu velmi nepříjemnou věc. Čas se nezastaví jen proto, že se na něj člověk odmítá dívat. Zatímco kolem ní lidé stárli, měnili zaměstnání, zakládali rodiny a postupně zjišťovali, že život není nekonečná přehlídka večírků, ona se rozhodla udělat všechno pro to, aby její vlastní tělo tento proces nikdy nepřiznalo. První zákrok byl ještě poměrně nenápadný. Trocha výplní, menší úprava tohohle, trochu tohohle navíc. Nic, co by přece neudělala každá druhá žena v Kapitolu, která má dost peněz a ještě větší strach z toho, že jednoho dne přestane být zajímavá. Jenže u Aislinn nikdy nezůstalo u jednoho. Postupně začala své návštěvy klinik plánovat stejně pečlivě jako svou práci. Každá nová vráska byla osobní urážkou, každá změna na obličeji důvodem k panice. Když začala pozorovat, že se její rysy mění přirozeným způsobem, rozhodla se přirozenost jednoduše odstranit. Co nešlo zakrýt kosmetikou, nechala upravit. Co nešlo upravit, nechala vyplnit, změnit nebo odstranit. Cokoliv, aby ukázala, že čas přece jenom nemá poslední slovo. Jenže čím víc se snažila vrátit sama sebe do podoby, kterou si pamatovala z mládí, tím méně jí ten obraz připomínal skutečnou Aislinn. To si samozřejmě odmítala připustit, že to ostatní vidí také. Pokud se někdo podivně zadíval, byla to závist. Pokud někdo mlčel, určitě jí záviděl peníze. Pokud se někdo zeptal, jestli toho už není trochu moc, jednoduše ho vyřadila ze svého života. Práce uvaděčky jí mezitím zůstala. Byla to koneckonců jedna z mála věcí, ve kterých se jí podařilo vydržet dostatečně dlouho. Ani po letech však nedokázala úplně zapomenout na svůj původní sen. Stále si vybírá kraje, do kterých pojede, pokud má jen tu možnost ovlivnit, kde bude působit. Vždycky se snaží dostat někam, kde může být mezi zajímavějšími lidmi, kde se jí otevřou dveře k něčemu většímu a kde konečně může mít pocit, že se někam posouvá. Jenže uvaděčka je pořád jen uvaděčka. Jednou za rok se na chvíli stává součástí velké show, usmívá se, mává, plní svou úlohu a potom se vrací zpátky do Kapitolu, kde na ni celý ten nádherný svět čeká minimálně dalších dvanáct měsíců. Aislinn nikdy nebyla dost dobrá na to, aby se z ní stal někdo opravdu důležitý. A tak si našla jiný způsob, jak být potřebná. Pokud nemůže být důležitá jako člověk, může být potřebná jako společnost. Přes den může být uvaděčkou, večer se může stát čímkoliv, co od ní někdo potřebuje. Za menší částku nabídne pár hodin konverzace, za větší částku celý večer, luxusní společnost, úsměv, obdiv a pocit, že vedle vás sedí někdo, komu na vás skutečně záleží. Ne vždycky jde pouze o peníze. Právě v tom je ta potíž. Peníze jsou alespoň jednoduché. Člověk zaplatí, ona splní svou část dohody a oba mohou předstírat, že přesně o to celou dobu šlo. Horší jsou ti, kteří jí nabízejí vliv. Stačí být někým, kdo zná správné lidi, má dostatečně známé příjmení, pár dveří, které by pro ni mohl otevřít, nebo jednoduše dostatečně velké jméno, aby vedle něj mohla Aislinn zase na chvíli předstírat, že sama někam patří. V takových případech její cena velmi rychle klesá. Peníze najednou nejsou potřeba vůbec. Vliv na ni funguje lépe než jakákoliv částka. Stačí jí slíbit kontakt, pozvání, doporučení nebo jen možnost dostat se na místo, kam by se sama nikdy nedostala, a její zásady se začnou rozplývat rychleji než make-up pod kapitolským sluncem. Aislinn nikdy nemá příliš velký problém skončit v posteli s člověkem, který jí může něco nabídnout. Ne proto, že by byla tak vypočítavá, jak se snaží působit. Spíš naopak. Ve skutečnosti zoufale touží po tom, aby ji někdo chtěl, aby byla pro někoho důležitá a aby se alespoň na chvíli nemusela vracet k nepříjemné otázce, co vlastně se svým životem dělá. Tak se z něčeho, co má být jen další kapitolskou zábavou, postupně stává práce na celý rok. Uvaděčka má svou sezónu. Aislinn má klienty pořád. Přestože by to nikdy nepřiznala, občas si večer lehá do své dokonale upravené postele, dívá se na strop a přemýšlí, jestli by se někdo ozval, kdyby přestala být krásná. Kdyby jednou zmizely všechny peníze, známí, kontakty, kosmetické zákroky a dokonalé oblečení, zůstala by po ní vůbec nějaká Aislinn, kterou by chtěl někdo poznat? Na takové otázky se však špatně odpovídá, a tak je mnohem jednodušší objednat si další termín na klinice. Vždyť na vrásky se dá přece ještě něco použít.

clearance required

❖family

♥partner

♡love interest

★friend

⌖ally

✖enemy

◌neutral

↩past bond

gallery

←

→

loadout